Byť jsem člověk nevěřící, zaujal mě článek, který hovoří o víře jako o jakémsi novodobém tabu.Uvědomujeme si vůbec, jaká byla úloha víry v historii člověka?
Člověk se stal člověkem tehdy, když slezl ze stromu, uchopil do rukou klacek a začal si uvědomovat podstatu bytí. Samozřejmě, že takový Australopithecus byl rád, že uměl vládnout klackem a zároveň si uvědomoval, že není středem vesmíru, ale je ovládán mnohem vyšší mocí, kterou měl náležitě v úctě. Takový Australopithecus samozřejmě k uctívání této síly nestavěl chrámy, protože to prostě ještě neuměl.
Čas plynul a Australopithecus se postupně začal učit zpracovávat různé materiály - dřevo, kámen, kovy, a jak tak pracoval a přemýšlel, jak lépe něco udělat, jak postupně opouštěl zvířecí pudy, tak se zároveň měnil v druh Homo sapiens sapiens (Člověk moudrý), který nejdříve maloval své bohy na stěny jeskyní, pak začal pro bohy jeskyně stavět a nazval je chrámy.
A bohové byli často vrtkaví, ale často i moudří. Dávali člověku směr, vedli jeho kroky - počínaje hygienickými návyky, morálními hodnotami konče. Vírou bohové pomáhali člověku překonávat časy dobré, hlavně však ty časy zlé.
Jak se lidé stávali moudřejšími a moudřejšími, tak se našli jedinci, kteří začali hovořit ústy bohů a člověka nabádali k různým nepravostem. Nabádali ho k válkám a loupežím ve jménu církve, boha i papeže. Víra člověka, ta víra, která mu umožnila přežít v těch těžkých počátcích, kdy byl pouze slabým a zranitelným stvořením, byla zneužita a stala se tak nástrojem ku prospěchu několika málo jedinců.
Avšak mnohdy rovněž došlo k reformacím a církve byly očištěny.
Často člověk za svou víru trpěl, přesto ji hrdě nesl, protože mu umožnila býti morálně čistým jak před sebou, tak před svými blízkými. Morální boží pravidla, říkejme jim třeba desatero přikázání, opravdu dokázala změnit svět a dokázala by to znova. Ovšem museli bychom najít tu sílu se jimi řídit, přičemž není nutnou podmínkou býti stoupenci některé z církví či náboženství. Hlavně musíme najít sílu si svou víru přiznat před sebou i okolím, neboť příklady táhnou.
Dnes máme mnoho církví a méně víry a morálky. Často se dočítáme, jak rodiče týrají své děti a děti zase své rodiče. Dočteme se rovněž, jak mnohdy tyto rodinné vztahy končí smrtí. Dnes je tabu víra a není tabu sex a násilí. Chybí úcta k jakékoliv autoritě.
Jak lidé ztrácejí víru, ztrácejí rovněž lásku ke svým blízkým a úctu k životu jiných. Nechci zde polemizovat o tom zda církve jsou dobré či zlé, kolik zlého či dobrého vykonaly. Obávám se však, že rozvojové země, které si svou víru zachovávají jsou právě silné onou vírou. Lidem zde nejde pouze o mamon a mají k sobě jaksi blíž. Důkazem jsou i velké rodiny. Samozřejmě, že s tím souvisí i hrozba "převálcování" vyspělejších zemí.
Chce- li církev něco udělat pro záchranu svou i společnosti, musí umět lidem nabídnout opravdovou pomocnou ruku v těžkých dobách a ne se hnát za mamonem.
Přestáváme stavět chrámy a začínáme objevovat své zvířecí pudy. Začneme také objevovat kouzlo malby na stěnu jeskyní? Pak uchopíme klacek? A pak...?
Žádné komentáře:
Okomentovat