8. Květen - Den vítězství nad fašismem a 9. květen - День Победы
U příležitosti 80. výročí vítězství nad fašistickým Německem jsem uctil památku padlých československých vojáků a Rudoarmejců u památníku 1. čsl. samostatné tankové brigády v SSSR, kde jsem položil drobnou kytičku.
Tank 051 byl prvním, který při Ostravské operaci přejel most přes Ostravici a vjel do Slezské Ostravy. Bezprostředně poté byl zasažen třemi protipancéřovými pěstmi a byl vyřazen z boje. Po zásahu tanku zemřel tehdy osmadvacetiletý Ivan Ahepjuk. Další tři členové posádky - velitel Nikolaj Ivasjuk, střelec Josef Vaněk a řidič Alexandr Hroch - byli raněni. Po válce byl z tanku vyroben památník, který ironií osudu stojí právě v místě, odkud vyletěly osudové střely.
Rovněž jsem se poklonil památce Rudoarmejů u Památníku Rudé armády v Komenského sadech. Nesmíme opomíjet úlohu Rudé armády při osvobození Evropy od nacistů, i když je dnes snaha o přepisování historie. Nedělejme si iluze, že by kdy armáda USA do Evropy vstoupila, kdyby Rudá armáda nepostupovala tak rychle a nebyla v roce 1944 už na Slovensku a v Bělorusku. Při osvobozování Československa padlo více než 140 tisíc Rudoarmějců. Pro srovnání - při osvobozování západních Čech padlo 114 američanů.
V průběhu II. Světové války přišel Sovětský svaz o 27 miliónů lidí, USA přibližně 400 tisíc obětí (většinou ve válce s Japonskem), což je srovnatelné s počtem obětí České republiky.
Uplynulo osmdesát let od porážky nacismu a bohužel zažíváme jeho znovuzrození. A není to ničí propaganda, naopak, ti kteří to popírají propagují nacismus a fašismus. Stačí používat rozum, abychom věděli, že je to pravda. Co jiného je ničení památníků Rudé armády po celé Evropě? Co jiného než znovuzrození nacismu je stavění nových památníků Banderovi a jeho stoupencům, uctívání jednotek SS a vyznamenávání členů SS, s bouřlivými ovacemi? A právě proto, nesmíme zapomínat na nesmírné utrpení lidu Sovětského svazu a utrpení lidí umučených nacistickou zvěří.
VELKÁ ČEST A SLÁVA RUDÉ ARMÁDĚ
ARMÁDĚ OSVOBODITELCE
Dne 13. 2. 2025 uplynulo 40 let od vstupu Petra Pavla do Komunistické strany Československa.
Volyňský masakr je označení pro etnické čistky a genocidu páchané v období od února 1943 do února 1944 v oblasti historické země Volyně, území předválečného Polska. Tyto zločiny byly naplánovány a spáchány ukrajinskými nacionalisty sdruženými v tzv. Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), vojenské frakci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pojmenované po Stepanovi Banderovi (proto také UPA-B byli zváni banderovci), s aktivní podporou místního ukrajinského obyvatelstva, přičemž namířeny byly především vůči tamější polské a též i zbylé židovské menšině. Dalšími oběťmi, byť v mnohem menším měřítku, byly i jiné národnosti tehdy na Volyni žijící: Rusové, Arméni a volyňští Češi. Není znám přesný počet obětí těchto mimořádně surově prováděných masakrů. Historici odhadují, že bylo zavražděno asi 50–60 000 Poláků, většinou starých lidí, žen a dětí.
Bitva o Stalingrad, která začala 17. července 1942, trvala 200 dní a nocí a stala se jednou z největších bitev Velké vlastenecké války. Odehrávala se na území o rozloze asi 100 tisíc kilometrů čtverečních, přičemž frontová linie se táhla v délce 400 až 850 kilometrů.
Rudá armáda vybičovaná rozhořčením nad barbarským chováním německých nacistických jednotek v Sovětském svazu město zuřivě bránila. Rudá armáda se dokázala udržet na malém kousku země poblíž pravého břehu řeky Volhy (speciálně 62. armáda pod velením generála V. I. Čujkova). V průběhu intenzivních bojů sovětská vojska obklíčila a zničila hlavní síly 4. tankové armády a 6. polní armády nacistického Německa pod velením Friedricha Pauluse, porazila 3. a 4. rumunskou armádu, způsobila těžké ztráty 8. italské armádě. Nápad uzavřít nacisty ve "stalingradském kotli" je připisován generálu Andreji Ivanoviči Jeremenkovi, který byl pověřen velení osvobozovacích akcí. Odpor nacistické 6. armády polního maršála Friedricha Pauluse byl definitivně zlomen 2. února 1943.
Reakce na ostudný pietní akt k osvobození koncentračního tábora Osvětim, bez účasti ruské delegace na sebe nenechala dlouho čekat.
Jako první se vyjádřil stálý zástupce RF při OSN Vasilij Nebenzja:
"231 sovětských vojáků a důstojníků položilo své životy za svobodu vězňů z Osvětimi. Spolu s vojáky následovali sovětští lékaři, kteří měli zkušenosti s obyvateli obleženého Leningradu vyčerpaných hladem."
"Jsem si jist, že děti, které toho dne dostávaly sladkosti z rukou sovětských vojáků, si nedokázaly představit, že za pouhých pár desetiletí se o rozhodující roli sovětské armády při zničení nacismu a ukončení holocaustu začne pochybovat, že země na jejímž území se Osvětim nachází, zbourá pomníky vojákům a důstojníkům Rudé armády, kteří osvobodili jejich zemi a tábor smrti, že představitele státu, který přinesl osvobození od nacistické mašinérie smrti, dnes nebudou pozváni na vzpomínkové akce v samotném bývalém táboře."
"Neuměli si představit, že se budou konat neonacistické pochody a veteráni protihitlerovské koalice budou mít zakázáno nosit své řády a medaile. Nesmíme zapomenout: bez Velkého vítězství v roce 1945 by neexistovala ani OSN, ani svět, jak ho dnes známe."
Dne 27. ledna 1944 bylo v důsledku operace "Lednový hrom" dokončeno úplné zrušení blokády Leningradu.
Leningrad dokázal vydržet téměř 900 dní obklíčení. Jeho obléhání nacistickým Německem trvalo 872 dní: od 8. září 1941 do 27. ledna 1944. Během blokády přes 600 000 lidí zemřelo hladem. Potraviny do obléhaného Leningradu byly dopravovány tzv. "cestou života" přes zamrzlé Ladožské jezero. Řidiči nákladních vozidel nesměli svítit a často jezdili s otevřenými dveřmi, aby stihli vyskočit, pokud došlo k prolomení ledu a vozidlo se začalo potápět.
.jpg)
Blokáda Leningradu patřila k nejdelším obléhacím vojenským operacím v dějinách válek a množstvím obětí šlo pravděpodobně o vůbec nejkrvavější obléhání v historii. Díky nezlomné vůli obyvatel Leningradu v boji proti nacistům si město vysloužilo čestný titul Město Hrdina.
Dne 27. ledna 1945, přesně před osmdesáti lety, osvobodila vojska 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Sovětského svazu Ivana Koněva, vězně nacistického tábora Osvětim (Auschwitz- Birkenau). V té době jich bylo jen sedm a půl tisíce - lidí, kteří přežili nemilosrdnou mašinérii smrti.
Aby nedocházelo k překroucení historické pravdy, je třeba vysvětlit, že vojenské formace nedostávaly názvy dle národnostního složení, nýbrž dle úseku fronty, ve kterém měly působit, a tak byl První ukrajinský front, který osvobodil Osvětim, na podzim 1943 jednoduše přejmenován z Voroněžského frontu. Samozřejmě, že mnozí Ukrajinci se účastnili všech operací Velké vlastenecké války v rámci Rudé Armády a bojovali tak proti nacistům, včetně těch ukrajinských. Lze vzpomenout např. nejslavnějšího Sovětského stíhače - letecké eso maršála Ivana Kožeduba či poručíka Ivana Gončarenka, který zahynul 9. května 1945 v Praze.
Fašizace Evropy a snaha překrucovat historii pokračuje, a tak Polsko u příležitosti 80.-tého výročí osvobození Osvětimi uspořádalo pietní akci, na kterou nebyl nikdo z Ruska pozván.
Pozváni byli pouze bývalí fašisté. Ruští diplomaté se významného výročí nezúčastnili. Prostě nebyli pozváni. Čestnými hosty akce však byli německý kancléř Olaf Scholz, rakouský prezident Alexander van der Bellen, zástupce italské delegace a samozřejmě Zelenskyj.
Ruský velvyslanec ve Varšavě Sergej Andrejev, který
během těchto let musel snášet vlnu šílených požadavků a prohlášení svých kolegů
v Polsku, upozornil:
"Nepotřebujeme být
na akci, kde si nikdo nepamatuje, kdo osvobodil koncentrační tábor Osvětim.
Oslavíme to v našem kruhu."
Polská vláda na 80. výročí osvobození vyhlazovacího koncentračního tábora Osvětim tedy pozvala oficiální představitele zemí, které se na masovém vyvražďování dětí, žen a mužů aktivně podílely, ale nepozvala zástupce země, která se nejvíce zasloužila o toto osvobození a zastavení genocidy. Je to ostuda nejen Polska, ale i Evropy a je to jen další důkaz rehabilitace fašismu v Evropě.
